Profil autora
Profil akademického malíře Františka Cundrly
Když jsem před léty koncipoval obsah této rubriky, měl jsem na mysli představit v ní významné osobnosti uměleckého, společenského či odborného prostředí (z tohoto například lékaře, právníky, vynálezce a další zajímavé odbornosti), takové osobnosti, které mají výrazný a nezaměnitelný vztah k lidové kultuře a folkloru. Myslím, že tomuto naplnění přesně odpovídá osobnost akademického malíře a docenta fakulty ČVUT v Praze Františka Cundrly.
Potkávali jsme se nepříliš často již v dobách mého působení ve Strážnici, odkud F. Cundrla pochází a kde se v roce 1943 narodil. Obvykle spěchal Kovářskou ulicí do blízkého centra. Za přáteli, za námětem do nedalekých luk nebo vinohradů, nebo jen tak mezi „své“ lidi. Pravidelně se nyní potkáváme v autobuse cestujíce každý týden tam i zpět ze svých rodných hnízd na jihovýchodní Moravě do Prahy.
Jižní Morava je pro mne nejkrásnější kout na světě, otevírá svůj monolog. Opravdu! Následuje francouzská Provence, která mi ji jako výtvarníkovi připomíná, včetně chování lidí s jejich vesnickou přirozeností. Za svůj život jsem projezdil kus světa: Řecko, Kubu, Alžírsko, Bulharsko, již zmiňovanou Francii, viděl Saharu. Do zahraničí člověk jezdí, aby si zpětně uvědomil, že rodná země je stejně ze všech nejkrásnější.
František Cundrla absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti (1958 – 1962). Pak nastoupil do Akademie výtvarných umění v Praze, kde byl v letech 1962 – 1968 žákem prof. Františka Jiroudka a prof. Karla Součka.
Mohu říct, že jsem Akademii výtvarných umění studoval v krásně silném tvůrčím období 60. let, vždyť vzpomeňme tehdejší filmovou tvorbu, divadlo, výtvarné umění! V zimě roku 1965 jsem odjížděl instalovat výstavu do galerie Nostradamus v Salon de Provence, pozval mne ředitel francouzského kulturního domu mladých. Pro mne jako studenta 2. ročníku AVU to byl životní zážitek a současně významný impuls pro další umělecké směřování. Viděl jsem velkou výstavu Marca Chagalla, uchvátili mne Matisse, Bragues, Klee, paleta se mně rozjasnila. Navštívil jsem Cézannův ateliér v Aix en Provence, Goghovu Arles, a začal si uvědomovat, že mým tvůrčím zázemím bude rodná Morava.
V těch dobách mladý malíř od počátku usiloval o rovnováhu tektonické kázně a rozvolněnějšího výrazu. Zprvu ho převážně zajímaly motivy stromů a skal, postupem času se soustřeďoval k terénu polí a luk, v organické vazbě drsné hmoty země s dynamickým pohybem mraků na obloze. Přitom barvy byly zprvu tlumené, v nevýbojných odstínech hnědých a šedých tónů. Už v letech 1962 – 1964 počínal malovat charakteristické motivy ze Strážnice, občas se soustředil k figurální malbě, v krajině utvrzoval své úsilí o pevnou stavbu obrazu.
V závěru studia na AVU vznikla řada olejů, které se vyznačovaly věcným a citově odstíněným viděním motivu. I na toto období rád vzpomíná: Po studiích jsem žil intenzivně v Praze 3 roky. Bydlel jsem na koleji na Malé Straně a poznával osobnosti, jakými byli Zdeněk Štěpánek, Eduard Kohout či Janové Werich a Zrzavý, s nímž jsem trávil nezapomenutelné chvíle v Malostranské kavárně a ve Slávii, a který se nakonec stal mým přítelem.
Nastalo však období tvůrčího hledání sebe sama. Na tuto dobu nelehkého rozhodování dnes již bez emocí F. Cundrla vzpomíná: Praha mi dávala společenské akce a kontakty. Síla domova byla však natolik velká, že jsem si sice ponechal pražský ateliér, ale jinak jsem se vrátil. Jsem konzervativně založen, neuměl jsem se natrvalo přestěhovat, naplno nově zakořenit. Musím cítit okolo ateliéru dvorek, okolo města vinohrady. Věděl jsem, že na venkově, vzdálen kulturního dění, budu mít nelehké podmínky; přesto jsem se vrátil tam, odkud jsem vzešel a toto rodné prostředí mne nenásilně vedlo k opravdové vlastní tvorbě.
S návratem na Slovácko František Cundrala, který se v 60. letech zabýval figurální tématikou, svázal své malování od roku 1971 s rodnou krajinou. Tvořil tam, kde prožil citově velmi plnohodnotné a šťastné dětství, které bylo určující pro jeho celý, zvláště umělecký, život. Věděl, že kraj Moravského Slovácka je natolik inspiračně silný, aby v něm hledal a našel svoji malířskou filozofii. Jak přiznává, rozhodnutí vrátit se domů nebylo snadné. Zpočátku mu chybělo povzbuzující prostředí pražského výtvarného života; tím houževnatěji se snažil soustřeďovat na práci. Jeho pracím z tohoto období vévodí červená a žlutá, erbovní barvy krajiny a také základní barvy místní tradice. K jejich kompletní sestavě chyběla do očí bijící bílá. Bolestivě bílá, která ku krajině v okolí Strážnice patří jako slunce, jako houslový klíč ke každé písničce. Malíř místo bílé objevil temně fialovou; na obrazech mu celek harmonicky doplňuje světlá zeleň.
V roce 1972 jsem namaloval obraz Nokturno, kde je krajina ještě figura. Další plátna jsou horečnatá panoramata s dramaticky zvednutou oblohou. Postupně jsem mraky a zemi propojoval a snažil se ve strukturovaných kompozicích vytvářet výtvarné básně. To byla léta, kdy jsem žil uprostřed legendárních lidových hudců, jakými byli na Horňácku Jožka Kubík, zde ve Strážnici Slávek Volavý a v nedalekém Uherské Hradišti Jaroslav Staněk. Zvláště Majstr Jožena Kubík mě silně ovlivňoval svou prostotou a přitom silou upřímné a nic nezastírající muziky. Nejsem totiž racionální typ, tvořím spíše pod silným citovým nábojem.
V tomto čase závažnou úlohu sehrála umělcova inspirační cesta do Řecka, kterou mu doporučil Jan Zrzavý a na niž rád vzpomínal v obrazech vláčnějšího rukopisu prozářených sluncem. V těchto dobách se malíř nevyhýbal ani tradičním motivům vesnického folkloru, v nichž hledal potvrzení krajové záliby ve zvučných barvách a dekorativně rytmizovaných tvarech.
A tak v letech houževnatého usilování, v němž někdy nechyběly ani chvíle nejistot či občasného nebezpečí improvizace, vyhraňoval František Cundrla svou vlastní představu obrazu, synteticky vyjadřující důvěrně známou krajinu Moravského Slovácka. Vychází z konkrétních scenérií s výhledy do táhlých rovin či mírných svahů; a směřuje k zobecňujícímu patosu a k volnější malířské transpozici.
Po čase jasných barev přišel průlom tmavé modři. Změnu sám zdůvodňuje: V sedmdesátých letech jsem dělal zatěžklé oblohy, ve kterých se to všechno děje. Myšlenky obrazu tížily, ta tíha proměn a zrodu byla nahoře, tlačila dolů.
V popředí byl motiv podvečera, který mění svět, den v noc. Nejde ani tak o časový úsek, jako znovu o uměleckou expresi. V Cundrlových obrazech se podvečer myšlenky utápí a prolamuje dozadu a jakoby nás vtahoval do sebe...
Ve Strážnici žil F. Cundrla jako zapadlý vlastenec. Vyučoval sice v Uherském Hradišti, přátelé za ním jezdili, pobyli ve Strážnici a potom v Praze všechno co tam viděli, umělecky přetavovali po svém. Ale on na Slovácku zůstával a čerpal z něj jako z jakési studnice. Maloval krajiny, ale lidé znali spíše jeho folklorní studie – kresby vyjadřující taneční pohyby, gesta hudců, rozvířené suknice. V Cundrlových kresbách tuší jsou figurální motivy na většině plochy bohatě prokresleny, kompoziční celek každého zaujme bohatými šrafurami.
V polovině 90. let však F. Cundrla stále více cítil, že potřebuje změnu; v roce 1987 se vrací do pražského prostředí a k vysokoškolské kantořině. Začíná jeho působení na katedře architektury ČVUT. S nádechem lehké ironie přiznává: Osamocen v rodném kraji jsem ve své malbě dospěl k poetické abstrakci. Nikdy jsem neměl rád gesta za každou cenu. Cítím, že moje obrazy plynou jako moravské balady v lidových písních, i na ně si musíte zvyknout. Vzdálen a odtržen od pražského mediálně-kulturního centra jsem se však těžko zařazoval do generačního povědomí. Nic naplat, Praha určovala a určuje… Byl jsem jako herci, kteří se neobjevují v televizních inscenacích na celoplošných kanálech; jsou dobří, ale téměř neznámí…
I proto se vrátil mezi studenty, kolegy, staronové přátele. Pracuje v Praze a tvoří ve Strážnici. Již téměř dvacet let takto žije tři dny v centru a čtyři dny na slováckém venkově.
Jeho obrazy uznávají životadárnost živé studnice slováckého folkloru. O tamní folklorní tradici říká: V této souvislosti si vždycky vzpomenu na Janáčka. Je to dost odvážné, ale Janáčka také obklopovala lidová píseň, kterou nakonec v původním tvaru s Bartošem a dalšími sbíral. Doma si ale v tichu soukromí sedl a povznesl se nad tradiční píseň, nad původní folklor. Musel to udělat, protože tu nejčistší čistotu – tu lidovou poezii miloval a chtěl ji postrčit dál. A tak z exprese udělal tvar. Nadneseně řečeno: Janáčkovi krajina zpívala, nám malířům musí vonět. Pochopil jsem, že se nestačí jen dívat. Díváním nebo posloucháním ještě žádné dílo nevzniklo, konstatuje a jedním dechem v zápětí dodává: Slovácká krajina mně moc oslovuje, podrží mě; ale můj obraz je vždy výsledkem přemýšlení o této krajině a o zážitcích v ní. Není to práce přímo na místě! Tam někde mne zaujme kraj a jeho krása, krása, která mne šíleně obklopí a v tom okamžiku vlastně ničí! Ale když se vrátím do klidu svého strážnického ateliéru, dojem se obnoví, završí a dojde k syntéze. To je ten zázrak zrození!
V rodné Strážnici si postupně uvědomil celý trvalý a neměnný koloběh přírody, tolik inspirující střídání ročních dob a jejich barevnosti, vůní, zpěvů, nálad. Přiznává: V Praze se to tak nepozná. Seděl jsem v pražském ateliéru a proměna ročních období mi nic neříkala, nevnímal jsem ji, tvůrčím způsobem jsem ji tam neuchopil. Pak jsem přijel do Strážnice a najednou cítil tvůrčí potřebu vyjádřit se. Vše kolem mne oslovuje. Znám tam každý kámen, úplně všechno. A že moje místo je tady ve Strážnici, to jsem si uvědomil hrozně dávno. Osloven svým prostředím a jeho náladou maluji…
František Cundrla má vše, to co říká slovy nebo štětcem, promyšleno dávno předtím, než s tím vyjde navenek. Výsledkem hlubokého citu a vztahu je pak tvůrčí čin, která však v současnosti není poklidným vyjádřením dosaženého vědomí. F. Cundrla nemůže tvořit v poklidu a nemůže tvořit klid. Barevná harmonie jeho obrazů je nervní a živá, i když námětem je poklidná krajina jeho domova. Je to však krajina živá, ve které není pokoje! Jihomoravská krajina je v jeho současných dílech v neustálém pohybu, který je zprostředkován a vyjádřen jen a jen barvou.
V katalogu k výstavě uspořádané v roce 2002 ve strážnickém zámku u příležitosti 700. výročí první písemné zmínky o městě Strážnice Karel Šér uvedl: František Cundrla je malíř z Boží milosti. Možná o tom sám neví, ba dal bych ruku do ohně, že opravdu nechce vědět. Narodil se ve Strážnici a nese v sobě něco z těch nepoddajných chlapců kterým slunce už v kolíbce našeptává, že pravdu má země, protože rodí víno a zapíjí krev, která bouřlivákům občas z čela ukápne.
Slovácká Strážnice – to jsou slavnosti a mladí chlapi, kterým nikdy nechybělo furiantství. To je kolotoč roztančených barev. A co se výtvarna týče, tož to je Uprka a Frolka, nejznámější robustní malíř, a malíř a sedlák. Trochu ve stínu toho prvního jeho žák, od jehož obrazů se odrážel k vlastní a neméně známé tvorbě, dneska už všechno srovnané dávnem…
Malíř a pedagog Cundrla je člověk nejednoduchý. Když o něm něco málo víte, zdá se vám to jeho Slovácko zaťaté do jednoho kmene. Brzy však poznáte, že jestli je někde svár a boj do krve o děvčicu, tož jediná persóna, která je schopná to v sobě unést a umělecky přetvořit je Cundrla.
Má v sobě povědomost o strážnických rytmech, ale zdá se být zaujatý rovinou jako výchozím bodem. Když maluje krajiny, má v ní menší význam země, která je klidná a rovná, větší pak nebe, do kterého umístí vždycky něco z událostí svého srdce. Krajina je malíři vším.
Tak zjednodušeně se mohou odvíjet nitky výtvarných tradic, takhle se můžeme přesvědčit o tom, co přetrvává, co zůstává, na co se navazuje. A přitom nám mohou v uších znít písničky a housle s cimbálem…
Každý týden ve čtvrtek v podvečer stojí s nezbytnou cigaretou na nástupišti v Praze na Florenci malíř slovácké krajiny a vysokoškolský pedagog František Cundrla a vyhlíží svůj autobus. Za ta léta v něm má již své místo hned za řidičem, s nímž i s nejblíže sedícími cestujícími vede často 250 km dlouhé besedy. Na krátkých zastávkách rozvážně zapaluje další cigaretu, druhou rukou si urovná nepoddajnou kštici a několika kroky protáhne cestou znavené tělo. Později z uhánějícího autobusu pozdraví dlouhým pohledem na jihozápadním horizontu se rýsující panorama Pálavy, za které doprovázeno dramatickými zlatorudými barvami pomalu klesá podvečerní slunce, a již jej vítá jeho milovaná mírně zvlněná slovácká krajina mezi Hodonínem a Strážnicí, ve které se střídají lány s rovnými pásy vinohradů. Vítá jej Slovácko, jemuž zůstal po celý život věrný a které mu za to děkuje trvale bohatou pokladnicí motivů a zážitků.
Z článků: K. Šéra, M. Šimáčka a J. Kotalíka
Připravil: František Synek
