Náš milý docente Františku Cundrlo! Jak rádi jsme měli Vaše úterní večery, kdy fakulta architektury utichla a ve 14. patře zářila do tmy okna našich ateliérů... Nebyla to slova, jimiž jste nás vedl, byla to gesta... tanec... zvuky... Byl to souboj mezi nezkušeným a zkušeným, vedoucí k dokonalé souhře... Byla to touha po krásnu, ideálnu, radosti... Byla to poezie citu, který z Vás vyzařoval tak silně, že nejde zapomenout.
Děkujeme Vám za laskavé projevy přízně, děkujeme Vám za pochvalu, kterou jste nešetřil, stejně jako jste nešetřil kritikou - kterou nešlo nepřijmout, protože byla čistým vyzněním Vaší opodstatněné nevole. Byl jste nejen rádce s otcovským srdcem, tak velkým, že umělo přijmout každého, kdo o to stál. Byl jste i bojovník, vzácný to člověk, který se neuměl smířit s nespravedlností... a nenechal se odradit skutečností, že bojuje, za nás, sám. Jak smutné, ba ostudné, že takovým vzácným lidem, jako jste byl Vy, společnost ukrádá takto nespravedlivě sil!
Jak rádi jsme se učili Vám rozumět, jak rádi jsme se Vašim citem nechávali vést...! Když jsem po letech navštívila naši FA, první, spěšné kroky vedly automaticky ke dveřím Vaší pracovny... tehdy již bohužel Vámi opuštěné. Vzpomínáme a děkujeme Vám, že jste byl a že jste kus života žil i jen pro nás.